Spolu v (náhradní) rodině, 1. 6. 2024 v 17.00

Datum : 1 . 6 . 2024

Místo : Káznice (Galerie)

Typ : Káznice

„Když k nám děti přišly z dětského domova, bylo to náročné pro obě strany. I když byly ještě malé, zažily už tolik těžkých věcí, s jakými se často dospělý člověk ani nesetká za celý život. Před spaním se ptaly, kdy půjdu domů, a kdo bude mít místo mě službu ráno. Divily se, že se jídlo nepřiveze výtahem a nadšeně asistovaly u vaření, které viděly poprvé v životě. V prvních týdnech mě oslovovaly ‚teto Maminko‘. Všechno pro ně bylo nové.“

„Když si mě naši vzali domů, myslel jsem si, že jsem na výletě. Pořád jsem čekal, kdy mě vrátí. Vysvětlili mi, že moje máma se o mě starat nemůže, ale že u nich můžu zůstat napořád. Já jsem si ji ale už ani nepamatoval. Stýskalo se mi akorát po velikým jeřábu, co jsme měli v děcáku, tak mi naši koupili stejný.“

„Myslím, že je fajn, že moje mamka, teda ta pěstounská, umí romsky a hodně se s námi o tom vždycky bavila. Díky tomu odmalička vím, že jsem Romka a jsem na to hrdá. Ráda poslouchám i zpívám romské písničky a vím hodně o naší historii a tak.“

Někdy se stane, že dítě nemůže vyrůstat se svými rodiči. Pěstouni jsou ti, kdo poskytují své domovy a srdce dětem, které ve své původní rodině nežijí. Co to obnáší, být pěstounem? Jaké to je, mít rodiče vlastní i pěstounské? Náhradní rodičovství očima pěstounské mámy a psycholožky Martiny Vančákové, zakladatelky projektu Amaro drom | Naše romské dítě.